Rozhovor s Adamem Kuthanem, tváří sportovní výzvy Kolo pro ADAMA
Adam byl do 3 let zdravé dítě. Poté začal mít problémy s rovnováhou a lékaři mu objevili nádor na mozku. Náročná operace mu sice zachránila život, ale upoutala ho na lůžko a neobešla se bez následků (poruchy motoriky, vada řeči, zraku, porucha rovnováhy, epilepsie a další). Adama si maminka nesla domů jako hadrovou panenku.
Čekání na změnu trvalo dlouhých 7 let. Tehdy se Adam v léčebně posadil na handbike od Černých koní a už z něj neslezl. Po třech letech s dětským handbikem bylo jasné, že bude potřebovat nový, dospělácký stroj. Zasáhl osud, přivedl partě kamarádů Adama do cesty a vznikla výzva Kolo pro ADAMA.
Adam dnes už není jen ten chlapec, kterému „pomohli“. Je tváří výzvy, vzorem pro ostatní děti. Sportovec se srdcem bojovníka a odhodláním, které každý nemá.
Rozhovor s Adamem Kuthanem
Jsi hlavní a neodmyslitelnou tváří sportovní výzvy Kolo pro ADAMA. Jak vnímá šestnáctiletý teenager příležitost být hnacím motorem a vzorem pro ostatní?
Já si to asi až tak neuvědomuju, že bych byl vzorem pro ostatní, nebo nemyslím si, že jsem ten správný vzor. ? Ale určitě cítím hrdost, když někde vidím nebo slyším o naší sportovní výzvě. Líbí se mi, že nese moje jméno a nejraději bych ji propagoval všude. Třeba naposled jsem mamku přesvědčoval, když jsme byli v Polsku, aby tam na auta lepila nálepky Kolo pro ADAMA. Ale nechtěla… ?
Kolo pro ADAMA je především o pohybu. Máte nějakou skupinu kamarádů, se kterými podnikáte společné akce a navzájem se podporujete?
Všichni moji kamarádi jsou nějakým způsobem spojeni se sportem. Ať už jsou to Černí koně a děti, se kterými závodím, nebo kluci z Kolo pro ADAMA. A nesmím zapomenout i na holky (Linda, Kačka, Jiřinka…). S nimi se podporujeme, scházíme se, voláme si, píšeme si, prostě se hecujeme. Jsem rád, že jsou.
Jaké jsou tvé největší cyklistické úspěchy?
Moje nejdelší virtuální trasa byla 107 km. Jel jsem na trenažeru handbike. Jezdím přes aplikaci, kde jsou nahrané různé trasy. To mě baví, protože si najdu nějakou trasu kdekoliv u nás i v cizině a během chvíle se přenesu kamkoliv. Třeba do Koreje, Itálie, Japonska… Baví mě se tam “projíždět”, dívat se, jak to tam vypadá a sním o tom, že se tam někdy projedu doopravdy.
Nejdelší “pravý” závod byl v Lichnově před dvěma lety. Tam jsme se Zdendou, Lindou a Kačkou štafetově jezdili 24hodinový závod, a to byl pro mě asi zatím největší zážitek. Opravdový závod s dospělákama a celkem náročný. Taky jsme tenkrát každý najeli okolo 100 km.
Máš nějaký sen/závod, kterého by ses rád účastnil?
Chtěl bych jednou na paralympiádu.
V letošním roce nastupuješ na střední školu, kam? Těšíš se? Dokážeš ji skloubit s jízdou na kole? ?
Nastupuju na Rooseveltovu školu pro hendikepované v Brně. Těším se moc. Vybíral jsem si ji právě s ohledem na sport. Ve spojení s ubytováním v centru Kociánka má škola spoustu sportovních kroužků a možností sportovního vyžití pro tělesně postižené, které u nás nebylo. Hlavně bych chtěl zkusit cyklistický kroužek, ale nebráním se ani jiným sportům. Chtěl bych si všechno vyzkoušet. Pohyb mě strašně baví.
Je kromě kola něco dalšího, co tě baví a z čeho máš radost?
Já mám ze všeho nejvíc rád sport. Kdybych byl zdravý, určitě bych hrál fotbal. Ale baví mě docela i zeměpis. Rád cestuju s prstem po mapě, zajímá mě u každé země statistika. Jakou má rozlohu, kolik obyvatel, jaké má sportovní kluby. Vyhledávám jejich stadiony a pak přes Google hledám cyklostezky, jak bych se tam dopravil na kole.
A taky mě docela baví historie. Prostě se třeba náhodou dozvím o něčem z minulosti, tak si o tom najdu víc informací.
Když mě něco zaujme, jsem ochotný kvůli tomu nejít spát a hledat. Když mě ale něco nebaví, nic se mnou nehne (to dobře ví třeba učitelé a učitelky ve škole).
Co bys vzkázal všem, kteří váhají, zda se do výzvy zapojit?
Prostě se nevymlouvejte a pojďte do toho. Pomůžete tím spoustě dětem, ale hlavně je to fakt zábava!
? To je pozitivní myšlenka na konec rozhovoru, děkujeme. Přejeme spoustu úspěchů nejen v jízdě na kole a prima začátek na střední škole. ?
